Shaman.cz | Báseň Epická
↓ přeskočit obsah ↓ k vyhledáváníAktualizováno 7. března 2021, 13.06 hod.
Celým názvem se tato báseň jmenuje „Epická báseň o hrdiné výpravě tam a zase zpět“. Vznikla
5. 5. 2003, tj. dva dni po psychicky i fyzicky náročném pochodu Barandova padesátka, pořádaném naším dívčím
TOM Bodláci ve spolupráci s ochranáři Českého krasu.
Pochodu jsme se s autorem zúčastnili, zašli si ho a zároveň fungovali jako poslední kontrola. V jakém jsme však byli stavu si nejlépe představíte právě na základě této básně.
Azíz Džbándásní: Epická
Já povím vám příběh dlouhé cesty
přes hluboká údolí se stromy
co vrhají stíny na samotný čas
přes skály, co přešel po nich mráz
ostré a smáčené krví těch
kdo putovali tu v dobách dávných.
Shaman, přítel můj,
jenž v tancích pohanských
probděl celou noc,
chýši skrovnou postavil
ta vzbudila nás ráno proudem vody
a smáčela nás
celé,
jakož i věci naše…
Po potravě skromné
z lesních bobulí
a oříšků rozličných,
za ranní mlhy a deště
však vlahého a mírného
jak dlaň panny milované
my vydali se v pouť onu
která skončiti mohla snad
i smrtí naší. Tak ať!
Můru v kaluži zemrelou,
zašlápne do bahna
kovaná bota poutníkova
jakož i jeho hůl
nejednoho tvora
ostrým svým koncem probodne
nedá-li si pozor
před muži odhodlanými
kteří hledí jen vpřed.
Jen jediný směr a tím je cíl
je pro ně obzor výzvou
a mraky temné chtějí nás zastavit
a déšt bodavý a vůbec
příroda se spikla,
jakož i havěť všeliká
i zeleň,
co přes cestu překaži.
Však nezastaví nás kopec první
ni druhý, ni třetí,
zpomalí možná,
však vidina věčné slávy
žene nás vpřed.
Že tlačí nás puchýř?
Že bolí nás vřed?
Pche.
A za námi potůček krve
a ztracených snů
a myšlenek všelikých
na smrt i na život
do křoví zahnaných
či do bahna zdupaných
bolestí, co vládne nám.
Nástrah neustálých přehršel
jakož i bludných kořenů a
divných národů pohyby
nezmění náš směr…
však čas letí…
Tak pojíme něco sýrů,
ořechů a darů přírody jiných,
ovážem chodidla krvavá
a v další cestu se dáme
by v údivu ostatních
my poutníci šli dál…
Mraky se vzdaly a odtáhly
a slunce sprosté vysvitlo
by nám hlavy naše
za živa vařilo
a do očí svítilo
a záda znavená
jakož i podpaždí zpocená
horkem trápilo.
A všeho potvorsta kolem
mraky se rojily
a rostlinstvo pronikavě
vonělo nám v cestu
když nedbaje bolesti
lesem i městem,
přes pole, skálu, louky,
jakož i kolem veletoků
i vodopádů stříbrných
s vodou průzračnou
v níž nebe se zračí
i stromy co okolo
v zemi trčí,
jsme šli.
Zšeřelo se a zima
nám hlodala naše kostroví
a propastí rozličných
s vodou i kamenem na dně svém
co skrývalo příšeří!
A netopýrů a sov šelest,
z nějž nejeden by dostal strach
nás netrápil,
neb my, potomci silných Slovanů
se nezaleknem ničeho.
S odhodláním převelikým
za obětí nesčetných
my razili cestu dalším.
Ocení naši snahu?
Možná. Možná ne.
Však o to tu neběží.
I lupičům a vrahům
ozbrojeným, co tu a tam
u ohňů mocných v lesích číhalo
jsme se hravě vyhnuli
a směle k cíli
za svitu hvězd tisícerých
my konečně dorazili
a spánku kýženého se dočkali
a ráno,
to ráno rosou třpytivé,
pergamen jsme obdrželi
jako důkaz té zkoušky přetěžké
ktará toliko byla
o přátelství
o odvaze
o vytrvalosti
a o blbosti pořádné
ani nemluvě.
Co je to noha
v životě muže?
Šťastný je ten,
kdo nohy své potrápí
by věděl, o čem je žití
a v čem je jeho krása.
Vždyť bez smutku
nebylo by radosti
a bez bolesti nebylo
by pohody
a bez blbosti
nebylo by ničeho.
Související
Líbila se vám báseň? Najděte si další v kapitole Podivné básně.
↑ na začátek stránky