Shaman.cz | Jonathan Livingston Racek (Richard D. Bach)

↓ přeskočit obsah ↓ k vyhledávání

Aktualizováno 28. prosince 2005, 23.22 hod.

Rozednilo se a svěží slunce zlatě pableskovalo po mírně zvlněném moři.
Míli od břehu čeřila vodu rybářská loď a vzduchem se nesl křik svolávající Hejno k snídani; nakonec se tisíc racků slétlo a všichni se začali rvát o kusy potravy, přičemž nevynechali jediný úskok, jak napálit druhého. Začínal další perný den.
Ale daleko odtud, úplně sám nad lodí i pobřežím, trénoval Jonathan Livingston Racek. Ve výšce třiceti stop spustil nožičky s plovoucí blánou, zvedl zobáček a celý se vypnul, aby udržel křídla v bolestivě prohnuté křivce. Ta křivka umožňovala létat tak pomalu, až mu vítr začal šeptat do tváře a moře se pod ním zastavilo. Přimhouřil oči soustředěním, zadržel dech a s námahou prohnul křídla o další … jediný … palec. Vtom se mu rozčepýřilo peří, ztratil rychlost a začal se propadat.
Rackové, jak jistě víte, nikdy nelétají trhaně a nikdy neztrácejí rychlost. Ztratit rychlost ve vzduchu, to je pro ně veliká hanba a ostuda.
Ale Jonathan Livingston Racek se nestyděl, raději znovu rozepjal křídla v té nezvykle ostré křivce – a znovu ztrácel rychlost a propadal se jako kámen. Nebyl to zkrátka obyčejný pták. Většina racků se ani nesnaží naučit víc než základní prvky létání. Stačí jim vědět, jak se mají odlepit od břehu, popadnout něco k jídlu a fr! zpátky. Většině racků totiž nezáleží na létání, ale na jídle. Našemu rackovi však šlo především o létání, a ne o jídlo. Jonathan Livingston Racek nejraději ze všeho létal.
Přitom si uvědomil, že mu jeho způsob uvažování nepřináší mezi ostatními ptáky žádnou zvláštní oblibu. Přece i táta s mámou kroutili hlavami, že jejich Jonathan nedělá od rána do večera nic jiného, než pořád dokola zkouší nízký klouzavý let.
A měl co objevovat! Nemohl například pochopit, jak je možné, že při letu nad vodou ve výšce menší než poloviční rozpětí křídel vydrží ve vzduchu déle a nemusí se tolik namáhat. Klouzavý let v takovém případě nekončil obvyklým žuchnutím do vody; místo toho za ním nožičky, pevně aerodynamicky přitisknuté k tělu, zanechávaly dlouhou širokou stopu. A když začal podobně přistávat i na břehu a vyorával stopu do písku, rodiče už začínali být zoufalí.
„Proč to, Jonathane, děláš?“ vyčítala mu maminka. „Nemůžeš být jako všichni ostatní? Copak Je to tak těžké přenechat přízemní létání pelikánům nebo albatrosům? Proč nejíš, Jonathane? Vždyť jsi kost a kůže!“
„Mně to nevadí, mámo. Mně zajímá jen jediné: chci si vyzkoušet, co všechno ve vzduchu dokážu. Chci to prostě vědět.“
„Podívej, Jonathane,“ domlouval mu otec po dobrém. „Blíží se zima. Rybářská loď se objeví jednou za uherský rok a ryby žijící na povrchu se stáhnou do hlubin. Když už chceš něčemu přijít na kloub, tak se, prosím tě, zajímej o potravu a nauč se ji shánět. Já proti tvému létání nic nemám, ale klouzavého letu se nenajíš, to si zapiš za uši. Pamatuj si, že létáš proto, aby sis sehnal něco do zobáku.“
Jonathan poslušně přikývl. Několik dní se snažil být jako ostatní – snažil se doopravdy, křičel a pral se jako všichni rackové, kteří se kolem lodí a nábřeží potápěli za odpadky z ryby a kousky chleba. Jenže to mu vůbec nešlo.
K ničemu to nevede, pomyslel si a schválně upustil obtížně ulovenou ančovičku; vyhladovělý starý racek, který se za ním rozehnal, ji bez řečí popadl. Kdybych se radši učil létat! Vždyť neznám skoro nic! A za chvíli už Jonathan zase létal sám, daleko nad mořem. Učil se, byl šťastný.
Začal rychlostí a za týden toho o ní věděl víc než nejrychlejší ze všech racků.
Ze všech sil mával křídly a z výšky tisíc stop se vrhl do bleskového střemhlavého letu k vlnám – a hned poznal, proč se rackové do střemhlavého letu nepouštějí. Během šesti vteřin nabral rychlost sedmdesáti mil za hodinu, a při takové rychlosti už křídla ztrácejí stabilitu.
Periodicky se to opakovalo. Ať se snažil, jak chtěl a vydával ze sebe doslova všechno, při vysoké rychlosti ztrácel kontrolu nad letem. Nejdřív vzestup do tisíce stop. Nejdřív plnou parou vpřed, a pak se s mávajícími křídly vrhnout střemhlav k zemi. Levé křídlo mu pokaždé vyletělo nahoru a celý byl prudce stržen doleva; chtěl si pomoct pravým křídlem, ale ten pohyb ho srazil rovnou do propasti: rotoval kolem vlastní osy a padal.
Tomu stržení se nedokázal ubránit. Zkoušel to desetkrát za sebou, ale pokaždé, jakmile dosáhl sedmdesátimílové rychlosti, ho najednou cosi popadlo jak chumáček peří a srazilo ho to do moře.
Nakonec ho jednou, když čekal, až z něho okape voda, napadlo, že vtip bude v tom, aby při vysoké rychlosti udržel křídla v nehybné poloze – nabrat padesátku, a pak už nemávnout.
Zkusil to znovu z výšky dvou tisíc stop, střemhlav dolů, přímo po hlavě, s křídly roztaženými a nehybnými od chvíle, kdy překročil rychlost padesáti mil. Vyžadovalo to nesmírnou námahu, ale nakonec se to povedlo. Během deseti vteřin se řítil devadesátkou. Jonathan vytvořil světový rekord racků!
Na vavřínech ale usnout nestačil. Ve chvíli, kdy začal vypínat křídla, přesně v okamžiku, kdy změnil jejich úhel, byl zase stržen do starého neštěstí, katastrofa ho při devadesátimílové rychlosti zasáhla naplno jako třaskavina. Jonathan ve vzduchu doslova explodoval a byl vržen proti mořské hladině, tvrdé jako cihlová zeď.
Když se probral, byla už hluboká tma a on byl zmítán vlnami, ozářenými měsíčním přísvitem. Místo křídel měl orvané olověné placky, ale nejvíce pociťoval tíži pádu v zádech. Hlavou mu blesklo polovědomé přání, aby ho ta tíže pomalu stáhla na dno, aby měl všechno za sebou.
Když se nad ním hladina už téměř zavřela, zaslechl ve svém nitru neznámý hlas. Nedá se nic dělat. Jsem jenom racek a dokážu jen to, k čemu jsem byl stvořen. Kdybych byl na světě od toho, abych přišel na kloub létání, musel bych se narodit s radarem v hlavě. Kdybych byl od toho, abych létal rychle, musel bych mít krátká křídla jako sokol a místo ryb bych jedl myši. Táta měl pravdu. Musím s tím blázněním přestat. Musím se vrátit k Hejnu a být rád, že jsem aspoň obyčejný racek, který toho moc neumí.
Hlas zmlkl a Jonathan mu dal za pravdu. Racek má v noci sedět na břehu a já budu ode dneška normální, na mou duši. Bude to tak lepší pro všechny. S námahou se odlepil od temné hladiny, rozletěl se k zemi a ještě si liboval, že se naučil aspoň létat nízko a s minimální námahou.
To přece nejde, napadlo ho. S tím se musím rozloučit a na všechno, co jsem se naučil, musím zapomenout. Jsem racek jako každý jiný a nic víc, takže musím letět, jako létají rackové. S námahou se vyšplhal do výšky sta stop, mával usilovněji křídly a vlekl se k pobřeží.
Jakmile se rozhodl, že bude řadovým příslušníkem Hejna, hned se mu ulevilo. Už ho žádná síla nebude honit do učení, už ho nebude ohrožovat žádné riziko ani katastrofa. A bylo docela příjemné přestat myslet a jen si letět tmou ke světlům pobřeží.
Ale počkat! Vždyť je tma. Znovu se zděšeně ozval ten dutý hlas. Racek nikdy nelétá potmě!
Ale Jonathan ho přeslechl. Je to moc hezké, blesklo mu hlavou. Měsíc a světla se mihotají po hladině, takové malé majáky uprostřed noci, všude klid a mír…
Okamžitě dolů! Racek nikdy nelétá potmě! Kdybys byl na světě od toho, abys létal potmě, musel bys mít soví oči! Musel bys mít v hlavě radar! Měl bys krátká křídla jako sokol!
V té chvíli se ve tmě a sto stop nad hladinou Jonathanu Livingstonovi Rackovi rozsvítilo. Najednou bylo po předsevzetích i po bolesti.
Krátká křídla. Krátká křídla jako sokol!
Nic jiného to nechce! Že mi to ale trvalo! Chce to jen taková mrňavá křidélka, stačí, když přitisknu křídla k tělu a poletím jen na koncích letek! Krátká křídla!
Vznesl se dva tisíce stop nad temné moře, a aniž pomyslil na možné selhání a smrt, přitiskl křídla pevně k tělu, do větru nechal trčet jen úzké uhlazené čepele letek a vrhl se střemhlav dolů.
Vítr mu burácel v hlavě jako řev nějaké příšery. Sedmdesát mil za hodinu, devadesát, sto dvacet a ještě víc. Napětí v křídlech bylo při stočtyřicetimílové rychlosti skoro nižší než předtím při sedmdesátimílové a stačilo nepatrně pohnout konečky letek, aby ze střemhlavého pádu přešel do klouzavého letu nad hladinou. Připadal si jako šedá dělová koule zalitá měsíčním světlem.
Oči měl přivřené jako dvě čárky, aby je chránil před větrem, ale byl šťastný. Sto čtyřicet mil za hodinu – a zvládá to! A kdybych se vznesl do výšky pět tisíc stop, to by teprve bylo…
Ten báječný prudký vítr smetl všechna předsevzetí, jimiž se před chvilkou zabýval. Porušil slib, který dal sám sobě, a přece necítil žádnou vinu. Takové sliby platí jen pro racky, kteří se smiřují s obyčejnými věcmi. Kdo se dopracoval k něčemu mimořádnému, nemá podobných závazků zapotřebí.
Slunce ještě ani nevyšlo a Jonathan už trénoval. Z výšky pět tisíc stop vypadaly rybářské lodě jako nepatrné černé tečky na modré vodě a hejno pachtící se za snídaní připomínalo kroužící mračno malátných molů.
Byl naživu a trochu se chvěl radostí i hrdostí, že přemáhá vlastní strach. Přitiskl křídla k tělu, rozepjal pouze krátké prohnuté letky a vrhl se střemhlav do moře. Po čtyřech tisících stopách dosáhl vrcholné rychlosti a vzduch se změnil v kompaktní bubnující zvukovou stěnu, proti níž už nemohl letět rychleji. Letěl kolmo dolů rychlostí dvě stě čtrnáct mil za hodinu. Polkl naprázdno, jakmile mu blesklo hlavou, že kdyby se mu v této rychlosti uvolnila křídla, roztrhalo by ho to na milión kousků. Jenomže v rychlosti cítil sílu, radost a čirou krásu.
V tisíci stopách začal pomalu rozpínat křídla. Konečky letek se v tom strašném vichru chvěly a cuchaly, loď s hejnem racků rostla přímo před ním jako meteor.
Nedokázal zastavit, vždyť v téhle rychlosti neuměl ještě ani zatáčet.
Srážka ale znamená okamžitou smrt.
Zavřel tedy oči.
Toho rána se stalo, že Jonathan Livingston Racek proletěl středem Hejna shromážděného k snídani; řítil se se zavřenýma očima rychlostí dvě stě čtrnáct mil za hodinu a kolem něho se rozléhalo svištění větru a peří. Racek štěstěny se na něj tentokrát usmál a nikomu se nic nestalo.
Ještě když mu zobáček mířil zase rovnou do nebe, řítil se stošedesátkou. Když letěl obyčejnou dvacítkou a mohl konečně uvolnit křídla, loď byla zase jen jako kousek chleba na hladině v hloubce čtyř tisíc stop.
To je přece naprostý triumf! Nejvyšší rychlost! Racek dosáhl rychlosti dvou set čtrnácti mil za hodinu! To bylo prolomení všech bariér, nejslavnější okamžik v dějinách Hejna a v té chvíli začala pro Jonathana Racka nová éra. Zrovna letěl na opuštěné místo, kde trénoval střemhlavý let z výšky osmi tisíc stop, a okamžitě se rozhodl, že přijde na to, jak při vysoké rychlosti zatáčet.
Zjistil, že při vysoké rychlosti na hladké zatočení stačí nepatrný pohyb jediného péra. Předtím si ovšem na vlastní kůži vyzkoušel, že stačí pohnout ještě jedním a okamžitě začne rotovat jako střela z pušky… Tak se Jonathan stal prvním leteckém akrobatem mezi racky.
Toho dne mu nezbyl čas na hovory s ostatními racky, protože létal ještě dlouho po setmění a objevil přemet, pomalý výkrut, prudký výkrut, obrácenou vývrtku, obrácený překrut a brzdění.

Související

Líbil se vám text? Najděte si další v kapitole Úryvky z knih.

↑ na začátek stránky

Autor:  Shaman - Kniha návštěv - Podpořte
Server:  Mapa - Návod - Webdesign -

↑ na začátek stránky



Obsah této stránky je přístupný na většině zobrazovacích zařízení. Jen některá však dokáží zobrazit stránku s pokročilým formátováním (CSS). Pokud čtete tuto zprávu, váš prohlížeč mezi ně nepatří (doporučuji upgrade) nebo používáte některé z alternativních zařízení. Pak možná přivítáte systém klávesových zkratek.